Pohádka o kávové bublině

Byla jednou jedna kávová bublinka, která si v klidu plavala v hrnečku. Občas si plavala uprostřed hrnečku, kde bylo pěkně teploučko. Nahřívala se tam ze všech stran. Prostě jako v lázních. Občas si plavala na okraj hrnečku k hodně vysoké stěně, která byla hladká a jemná. Trochu se na ni rozplácla, a potom se prudce odrazila a nechala se unášet jinam.

Často potkala i jiné bubliny, některé znala ještě z kávovaru, jiné ne.

"Ahoj Bublinko, jak se dneska máš?" volala na ni jedna kamarádka bublinka.
"Ahoj Bublu, je nádherně, mám se úžasně. Jak se máš ty?" odpovídala naše bublinka.
Chvíli si ještě povídali o dnešní hustotě pěny, nádherné kávové vůni a příjemné teplotě zbytku tekutiny pod nimi. Pak si každá odplavala pryč.
Občas potkávala bubliny, které neznala, tak si pouze řekly, jak je dneska krásně a plavaly dál.

Pozdě odpoledne bublinka narazila na velmi zvláštní bublinu úplně u okraje hrnečku.
"Ahoj Bublinko, jak se máš?" zeptala se bublinka poněkud podezřívavě.
"Já ti nevím.....cítím se tak nějak prázdná." odpověděla zádumčivě druhá bublina.
"Prázdně? Jak prázdně?" řekla naše bublinka. Nikdy předtím jí nenapadlo, že by se měla cítit prázdně.
"Jo, úplně prázdně a nepotřebně." odpovídala smutně druhá bublina.
Naše bublinka na ni chvíli překvapeně koukala, ale protože se druhá bublina už nechtěla bavit dál, a dokonce se i otočila zády, naše bublinka se rozhodla odplavat pryč.

Plavala si opět ke středu hrnečku, protože si řekla, že si přece nenechá zkazit den. Přemýšlela nad tím, jestli neměla druhé bublině nějak pomoci. Určitě jsem jí mohla něco poradit, nebo povzbudit, říkala si sama pro sebe. Nemohla ale přestat myslet na to, jestli přece jen neměla druhá bublina v něčem pravdu. Jestli přece jen také není tak nějak prázdná.

Jak si tak plavala doprostřed a byla celá zamyšlená, omylem narazila do jiné bubliny.
"Pozor maličká, málem jsme o sebe praskly! Ne že by to byla škoda, ale přece jen je dneska tak krásně, chtěla bych si užít ještě pár chvilek." říkala naší bublině jedna větší bublina.
"Pardon, já jsem nějaká zamyšlená a nevšimla jsem si tě."
"Copak tě trápí?" říká dobrosrdečně větší bublina, která hned poznala, že je naše bublinka malinko zamračená.
"Před chvílí jsem potkala u okraje hrnečku jednu smutnou bublinu. Vůbec jsem nevěděla co jí mám říct. Říkala mi, že se cítí prázdně. A teď nevím, jestli se mám také cítit prázdně? Ty se cítíš prázdně?" chrlila naše bublinka na tu větší proud otázek.
"Necítím se prázdně, ale na druhou stranu, podstatou každé bubliny je to, že je prázdná. Tak jsem se prostě z kávovaru narodily." říká starší větší bublina.
"Takže na tom přece jen je něco pravdy." říká zklamaně naše bublina.
"Určitě, každá máme svoji unikátní velikost a specifické povrchové napětí. Všechny jsme jedinečné a všechny jsme svým způsobem prázdné. Není to ale něco co by tě mělo trápit." říká blahosklonně větší bublina.
"Trápí mě, že jsem jí na to ale měla určitě něco říct." říká naše bublinka.
"Neměla. Pokud nějakou bublinku něco trápí, nech to prostě plynout. Tak jako teče tekutina pod námi, i nám všem se do života přilévají a odlévají všelijaké věci. Je na nás samotných, jak moc se jimi necháme ovlivňovat. Pokud chceš někomu pomoci, nejlépe mu pomůžeš tím, že ho vyslechneš." povídá větší bublina.
"To je opravdu tak jednoduché?" říká už nyní o poznání veselejší naše bublinka.
"Může být a nemusí. Všechny zde žijeme na kávové tekutině jen malou chvilku. Stačí jedno usrknutí nebo zamíchání a jsme pryč. Nebo se ti prostě stářím sníží povrchové napětí a praskneš sama od sebe. Netrap se bublinko starostmi jiných bublin. Je dnes přece krásný den, tak si ho užijeme."
"Tak jo!" říká zvesela naše bublinka a zatočí se po víru doleva.

Než prasknu, tak si to pořádně užiju!